Beatrice Wood: nadaná umělkyně, která zasvětila svůj život nekonvenční tvorbě a východní filozofii

Talentovaná avantgardní umělkyně, Mama of Dada, zakladatelka časopisu The Blind Man, autorka mnoha knih, elegantní a silná dáma, jejíž sochařské a keramické umění obdivuje celý svět – takto by se dala stručně charakterizovat americká hrnčířka, sochařka a spisovatelka Beatrice Wood. Během svého života získala mnoho ocenění a byla označena za Živý poklad Kalifornie.

Beatrice Wood je dodnes považována za jednu z nejvýznamnějších umělkyň 20. století. Velkou část svého života se věnovala keramice a sochařství, kromě toho také malovala či psala. Její život i práci ovlivnilo mnoho prvků – od důležitých osob, se kterými se v průběhu svého života stýkala, až po ducha dadaismu a modernismu. V jejich pracích vidíme vliv východní filozofie a lidového umění. Byla sice proslulá svými keramickými pracemi, ale lidé ji obdivovali také za její umění života. Její příběh je natolik inspirativní a bohatý, že se stala vzorem pro postavu „staré“ Rose ve filmu Titanic.

Beatrice Wood Titanic

Životní příběh Beatrice Wood začíná…

Beatrice Wood se narodila v březnu v roce 1893 v Kalifornii. Po zemětřesení v roce 1906 se se svou rodinou bohatých socialistů přestěhovala do New Yorku, kde poprvé přičichla k umění. Ve svých osmnácti letech odjela studovat umění na prestižní Akademii Julien v Paříži. V hlavním francouzském městě ji okouzlilo divadlo a stala se členkou souboru divadla Comédie Française, které v současné době patří mezi pět francouzských divadel se statusem Národní divadlo.

Po návratu do Spojených států se setkává s Marcelem Duchampem, který ji seznámil s tehdejšími proslulými avantgardními umělci a členy hnutí Dada. Jedním z nich byl i Henri-Pierre Roché, se kterým se brzy spřátelila intimněji. Roché se stává jejím prvním milencem a také prvním mužem, který ji zlomí srdce. Nicméně právě Roché ji uvedl do života moderního umění a povzbudil její kreativní snahy. Kromě Duchampa a Rochého do hnutí patřily také další významné osobnosti jako například Francis Picabia, Mina Loy, Man Ray, Charles Demuth, Joseph Stella, Charles Sheeler či skladatel Edgard Varèse. Dá se říct, že právě tyto momenty nejvíce ovlivnily následující tvůrčí roky Beatrice Wood. Díky těmto setkáním se začala hlouběji zajímat o keramiku a hrnčířství a došlo k prvním uměleckým pokusům.

Image

Experimentální a nepředvídatelná práce matky dadaismu

Kouzlo keramiky poprvé objevila v Los Angeles v Kalifornii, kam se přestěhovala v roce 1928. Právě zde se totiž v roce 1933 zapsala na kurz keramiky na zdejší střední škole. Chtěla si jednoduše vyrobit konvici na čaj podle svých představ. Zanedlouho však zjistila, že to není tak jednoduché. To ji ale neodradilo a rozhodla se zkoumat „chemii“ glazury. Práci s hlínou i glazurou se učila formou pokus-omyl. „Nikdy jsem nechtěla být hrnčířkou. Stalo se to vlastně náhodou. Když jsem utekla z domova, prodávala jsem keramiku, abych měla peníze. A pak jsem se nějak náhodou stala hrnčířkou,“ vzpomínala Beatrice.

Koncem 30. let studovala keramiku u Glena Lukense, tehdejšího významného skláře, keramikáře a návrháře šperků. Různé způsoby práce s glazurou se naučila během studia u Gertrudy a Otta Natzler, kteří byli jejím nejdůležitějšími profesními mentory. „Nebyla jsem rozený řemeslník. Mnozí ze spolužáků měli přirozený talent, ale to jsem nebyla já. Já jsem musela pracovat a pracovat a byla jsem úplně posedlá učením,“ přiznala Beatrice. Právě díky zdejšímu studiu vyvinula svou osobní a jedinečnou expresivní uměleckou formu, ve které vznikaly její ojedinělé keramické výrobky tvořené lesklou glazurou. Její práce se však od Natzlerů dost lišila, zřejmě proto musela ze studia odejít. Zatímco její mentoři hledali kontrolu nad svými technikami, Beatrice více vyhovovala nepředvídatelnost, volnost, kombinace glazury a náhody a neočekávatelnost toho, co pec přinese. Zřejmě její nekonvenční tvorba ji připsala přízvisko Mama of Dada.

Image

V roce 1948 se usadila v Ojai v Kalifornii a pokračovala v prohlubování praktických znalostí studiem zaměřeným na tvorbu nádobí a specifických metod glazování. Učila keramiku na Happy Valley School (dnes the Besant Hill School), provozovala svůj ateliér a showroom. Během svého života zastávala východní filozofii, pozitivní myšlení, silnou pracovní etiku, dadaistický smysl pro humor a romantický pohled na život – to vše pak ovlivnilo její práci a také osobní filozofii, díky které se dokázala vzdělávat až do svých 104 let.

Beatrice Wood se nejvíce proslavila tvorbou tzv. lusterwares, což je nádobí s lesklou glazurou připomínající zlato, která se nanáší na keramické výrobky a po vypálení tvoří duhové odlesky. Tato iridescentní (metalická) glazura se vytváří pomocí oxidů kovů nanášených při povrchové úpravě. Tato metoda se nazývá redukční glazura, a to z důvodu toho, že výrobky jsou vypalovány v redukční peci, ve které na ně působí kyslík narušující nanesenou vrstvu glazury a vytvářející finální metalické odlesky. Díky této technice byla Beatrice Wood oprávněně nazývána alchymistou. Jedná se o velmi nepředvídatelnou techniku, protože nikdy nemůžete na sto procent odhadnout, jak bude hotový výrobek vypadat. Právě rouška tajemství je to, co umělce na této technice tolik přitahuje. Beatrice Wood ji dovedla k dokonalosti.

Image

John Perrault, básník, kritik a kurátor v American Craft Museum, řekl v krátkém dokumentu o tvorbě Beatrice Wood, že dokázala ze zvláštní bahnité hmoty vytvořit zlaté nádoby, které by miloval i císař. „Právě alchymie je klíčovým slovem pro pochopení její techniky. Při procesu výroby totiž docházelo k neuvěřitelným transformacím. Beatrice si vždycky ráda hrála a experimentovala, část jejího já rádo riskovalo. Tento způsob práce s metalickou glazurou a redukční procesy jsou metody, u kterých nikdo nikdy nemůže předpovídat, jaká bude výsledná podoba nádobí,“ vysvětloval.

Přestože ji proslavily mísy a nádoby, byla velmi nadaná také ve figurální sochařské tvorbě. Tato díla nazývala “sofistikovanými primitivy“ a výroba těchto primitivů ji oddělila od uznávaných uměleckých řemesel a oborů. Mnoho lidí o nich v té době mluvilo jako o příšerných stvořeních, ale právě do nich Beatrice Wood vtiskla část sebe a jedná se tak o jeden ze způsobů jejího sebevyjádření. Dnes tyto práce vnímáme jako důležitou část moderního umění. „Vždy o mé tvorbě mluvili jako o elegantní a tradiční. Tyhle práce jsou úplně jiné. Myslím, že je to v určitém směru dopad Marcela,“ vysvětlila.

V 60. letech se zamilovala do Indie a jejího tradičního umění. Nechala se jím inspirovat hlavně při využití povrchových textur, barev a dekorací. Do Indie také několikrát odcestovala, poprvé v roce 1961. Během výletů získala velkou sbírku indického lidového umění, ze kterého čerpala inspiraci. Indie ji uchvátil už na zbytek jejího života.

Magická Beatrice Wood na sklonku svého života

Podle kritiků produkovala svá nejlepší díla během 90. let 20. století. Jednalo se zejména o vícedílné kalichy. Čím starší byla, tím byla její práce složitější a experimentálnější. Je zajímavé, že ani s postupujícím stářím nepřestala vyrábět. Posledních 25 let svého života byla nejproduktivnější – organizovala alespoň dvě výstavy ročně a vyráběla, aby uspokojila trh s keramikou. Svou poslední figurální práci s názvem Muži se svými ženami dokončila v prosinci roku 1996. V současné době se toto dílo nachází v soukromé sbírce v Kalifornii.  

Image

V 80. letech se začala věnovat psaní. Její první kniha se jmenovala The Angel Who Wore Black Tights. V roce 1985 publikovala autobiografii I Shock Myself. Napsala také několik knih pod pseudonymem Countess Lola Screwvinsky. Přestože poptávka po jejich keramických výrobcích neklesala a její rozvrh byl stále nabitý, věnovala se psaní i nadále a stala se spisovatelkou. V roce 1993 o ní byl natočen oceňovaný film Beatrice Wood: Mama of Dada, který vznikl na její počest u příležitosti jejích 100. narozenin.

Během svého života získala také řadu ocenění. V roce 1983 byla oceněna Institutem pro keramickou historii, který ji věnoval the Ceramics Symposium Award. O rok později byla státem označena za kalifornský živý poklad. Také získala Cenu guvernéra umění v roce 1994. Beatrice Wood přenechala svůj ateliér a dům neziskové organizaci Happy Valley Foundation v Ojai. V roce 2005 jej upravili a otevřeli jako The Beatrice Wood Center for the Arts.

Beatrice Wood zemřela v roce 1998 v Ojai devět dní po svých 105. narozeninách. Svou dlouhověkost přisuzovala mladým mužům a čokoládě. Většina lidí z jejího okolí se shoduje na tom, že Beatrice ztělesňuje ducha dané epochy. Ztělesňuje ho ve své svobodě, smyslu pro revoluci a neuvěřitelné emocionální velkorysosti. Její díla jsou součástí sbírek v mnoha muzeích po celém světě, včetně Metropolitního muzea umění, Muzea moderního umění a Muzea umění okresu Los Angeles.

Zdroje: Craftcouncil.org, BeatriceWood.com, Britannica.com