Noční odlévání bronzových soch s akademickým sochařem Otmarem Olivou

Zpravidla dvakrát ročně se pod ateliérem Otmara Olivy na Velehradě setkává skupina přátel, která v duchu tajemné atmosféry pomáhá odlévat bronzová díla tohoto akademického sochaře. Jde o poloutajenou akci, která startuje těsně před třetí hodinou v noci.

„Bez Božího požehnání marné lidské namáhání,“ krátce před třetí hodinou ranní pracím požehnal staroměstský farář Miroslav Suchomel. Je to právě Římskokatolická farnost ve Starém Městě u Uherského Hradiště, pro kterou se odlévá část svatostánku. Vše probíhá v tichém kruhu pracovníků. Každý z nás má v ruce zapálenou svíci, načež Otmar vyzývá, abychom voskovou svíčku položili do ohniště pod kotel. 

Tavení bronzu a příprava

Medailonek akademického sochaře. Kdo je Otmar Oliva? 

Otmar Oliva je mezinárodně známý a uznávaný akademický sochař z Olomouce. Žije ve Velehradě, kde má svůj ateliér a slévárnu, kterou založil v roce 1985. Zde vznikají díla, mezi něž patří liturgické a obřadní artefakty, kříže, biskupské berly, insignie, solitérní volné plastiky, pamětní desky, busty, medaile, reliéfní výzdoba zvonů, kašny, fontány, komplexní sochařské realizace určené hlavně do chrámových interiérů nejen v Česku, ale i v zahraničí. Jeho záběr je bezesporu velmi široký. Jím navržená a vytvořená umělecká díla nacházejí svá místa nejen v Evropě a USA, ale například i ve volné krajině v Himalájích nebo na ostrově sv. Jiří v Antarktidě.  Obdivovat je můžete také v galeriích a muzeích v Brně, Olomouci, Ostravě, Zlíně, Hodoníně, Uherském Hradišti či v samotném Vatikánu. Spolupracuje jak s českými, tak i zahraničními architekty, výtvarníky a teology.

Během pobytu za mřížemi si své dojmy zaznamenával pomocí kreseb. Jako politický vězeň dostal a také přijal nabídku ozdobit svými figurálními reliéfy 147 produktů ze zvonařské dílny Laetitie Dytrichové. V roce 1981 se po návratu z vězení oženil a začal žít a tvořit na Velehradu. Nejvíce si na své tvorbě váží sochy sv. Leopolda a velehradského oltáře. Tehdejší kněz otec Hrašák tehdy požádal architekta Tomáše Černouška o novou liturgii. Když se Černoušek dozvěděl o pobytu Olivy ve vězení, rovnou oznámil, že počká na jeho návrat. Oliva po návratu vypracoval návrh, který ale neprošel přes výtvarnou komisi ČFVU. Nakonec se však díky přímluvě biskupa celá věc v roce 1984 podařila.  

Ve velehradské bazilice chtěl Oliva také vyřešit liturgický prostor pod transeptem či křížením lodí. Je mu dodnes líto, že je nemohl dokončit kompletně, protože mu prý tento úkol nikdo oficiálně nesvěřil. Velehradská bazilika je totiž nesouměrná kvůli zvýšené podlaze a několika dalším problematickým prvkům. Jeho záměrem bylo dát ustanovení o nové liturgii zásadní místo, což může být v křížení lodí právě pod kupolí. Velehrad dodnes bere jako obraz naší doby – s kompromisy, se zbabělostí, s lokální pitomostí… Dle jeho slov dokáže špatné zadání nebo jeho úplná absence vše odrovnat. Řídí se svými zkušenostmi a dokáže v zadaném úkolu rozeznat, zda má potenciál. Pokud ho dle jeho uvážení nemá, jde od věci. Je rád, že si může dovolit ten luxus říci ne.

Lití bronzu

Kromě práce ve Velehradu vytvářel další významná díla. Patří k nim mimo jiné i tvorba pro Jana Pavla II. v kostele v Mariboru či kompletní vybavení kostela na Svaté Hoře. Sám říká, že je pro něj stěžejní dostat plnou důvěru k tvorbě, což se kupříkladu ve Velehradu nestalo. Otec kardinál Tomáš Špidlík hrál v jeho životě velmi důležitou, až rádcovskou roli. Je mu vděčný za vše, co mu osvětlil ohledně fungování poutního místa. Na výraz pocty mu proto také ozdobil desku sarkofágu, který se nachází právě ve velehradské bazilice.

Ve světě se Oliva proslavil sochou padovského zpovědníka sv. Leopolda Mandiče, kterou vytvořil v roce 1986. Druhá verze sochy z roku 1994 se dostala do vatikánských uměleckých sbírek. Pro dva papeže navrhl pontifikační medaile, oltářní svícny, relikviář a kříž. V Římě načerpal inspiraci, kterou zhmotnil v mnoha svých návrzích. Svému příteli Cyrilu Vasilovi do Vatikánu vytvořil žehnací svícny a kříž.

Za jeho úspěchem jistě stojí i způsob práce. Studoval u sochaře a malíře Vladislava Vaculky. Oliva si nebere servítky a říká věci narovinu tak, jak o nich přemýšlí. U Vaculky oceňuje způsob myšlení, který mu předal. Ať už se jedná o laskavý pohled na věc, nebo doslova řečeno „zásadní nasrání na věc“. Vždy si proto nejprve srovná, co a jak bude dělat. A je jedno, jestli právě jede na kole, leze po horách nebo v minulosti žehlil plenky svých dětí. Je vždy pokorný a také bilancuje. Třeba právě o tom, zda dokázal předat ostatním alespoň něco z toho, co Vaculka předal jemu.

Pro jeho tvorbu je typické a také unikátní – v úvodu zmíněné – odlévání uměleckých předmětů. Ve své slévárně s přáteli a pomocníky dvakrát i třikrát ročně odlévá z bronzu povětšinou liturgické předměty. Rituál zažínání pecí a odlévání bronzu začíná vždy brzy ráno a končí se západem slunce. Pomocníci vzpomínají na předešlá lití. První se odehrálo zřejmě v roce 1986. Muži vytahují z pece vysušené sádrové formy. Pokud by se forma rozbila, je po všem. Z uhláků se pravidelně přikládá koks. Poté začíná samotné odlévání. Jeřábem se vytahuje nádoba plná roztaveného bronzu. Otmar celou věc řídí, udává instrukce a všichni spolupracují. Je to napínavé od začátku až do konce a všichni zúčastnění si rituál maximální užívají.

Otmar Oliva se při odlévání řídí vlastnoručně napsaným seznamem. Nesmějí chybět: koks, dřevo, nafta, čokoláda, bronz, stoly, šatna, lavice, vercajk, svíce, sirky, vozík na antuku a je třeba zaměst. Další seznam informuje o tom, co se má odlévat. Mohou to být oltáře nebo třeba zvony. Ani v tomto případě Oliva přípravu nepodceňuje.