sedlářství v česku

Sedlářství v Česku: romantika nebo řehole?

Jedno notoricky známé pořekadlo říká, že řemeslo má zlaté dno. Moderní doba ovšem nejeden z tradičních způsobů obživy nemilosrdně odeslala do propadliště dějin. Všudypřítomná automatizace stále výrazněji omezuje prostor pro vlastní invenci, poctivost a um. S takovými tužkaři, zápalkáři nebo kartáčníky se tak dnes potkáte jen v historických kronikách. V nejbližší době se mezi ně odeberou také prýmkaři, síťaři nebo provazníci.

Následující článek pojednává o sedlářství. Řemeslo, jehož název je odvozen od výroby sedel na koně, prozatím náporu levné sériové produkce odolalo. O věrné zákazníky mistři nouzi nemají. Vydejme se tedy společně na exkurz historií, přítomností a budoucností sedlářství nejen v našich luzích a hájích.

Jak to začalo?

Historie sedlářství se začala psát v dobách, kdy se lidé naučili kromě kožešin využívat i kůži zabitých zvířat. Některé historické prameny tvrdí, že se tak prvně stalo v Egyptě, jiné hovoří o Řecku. Na vysoké úrovni byla výroba kožených doplňků a oděvů také v oblasti Blízkého i Dálného Východu.

Vrcholu slávy řemeslo dosáhlo v období středověku, kdy se kůže stála běžným materiálem pro výrobu oblečení, koňských sedel a postrojů. Vyšší stavy se potřebovaly odlišovat od svých poddaných, rozdíly jim pomáhala zdůrazňovat právě luxusní kůže (kromě obligátních kravských též kožky oslí, kančí či býčí). Obchod s koženými výrobky neustále narůstal vlivem poptávky ze zemí, kde byl nedostatek vhodných zvířat ke zpracování či nízká úroveň řemeslné produkce.

Projevil se tento fakt nějak na společenském postavení mistrů? Nikoliv. Sedlářství patřilo po celou dobu existence středověké společnosti k málo uznávaným řemeslům. Jeho vykonavatelé potřebovali ke své práci dostatek vody a uhlí. Často proto žili a pracovali stranou od ostatních. Cechovní výroba podle zažitých postupů nevedla k překotným technologickým změnám, kůže se vydělávala pomocí kouře způsobem známým již z antiky.

Zásadní přelom nastal až s nástupem manufakturní výroby. Potřeba kožených výrobků se neustále zvyšovala. Rychle bohatnoucí měšťanstvo stupňovalo své nároky a houfně nakupovalo reprezentativní doplňky. Ruční výrobu postupně nahrazovaly jednoduché stroje. V Čechách se první manufaktury začaly objevovat koncem 18. století, v západní Evropě ještě o nějaká ta desetiletí dříve.

Moderní historie a znovuobjevení starých postupů

Navzdory všem předpokladům nebylo klasické řemeslo odsouzeno k zániku vlivem rozvoje moderních strojů a technologických postupů. V průběhu 19. a 20. století začal počet sedlářů rychle upadat a zdálo se, že brzy dojde k jejich uvedení do kroniky zaniklých řemesel. Osud svých protějšků zmíněných v úvodu však nenásledovali. Proč? Důvodem je nehynoucí poptávka vyšších společenských vrstev po unikátních kožených výrobcích a doplňcích. Takových, které nemůže vyrobit ani sebelepší stroj.

V současné době se profesionální sedláři drží tradičních ručních postupů, i když se nevyhýbají ani pomoci strojů. Základem úspěchu však jsou jehla, nit a dokonale přesná práce prstů. Hlavní náplň práce představuje tradiční zpracování kůže a výroba nejrůznějších kožených doplňků – od obligátních sedel, uzd a popruhů, přes zbraňová a hudební pouzdra a peněženky, až po kvalitní hodinky.

Nehynoucí domácí tradice

Sedlářství má v českých zemích, podobně jako většina řemesel, bohatou historii. Dílny zpracovatelů kůže bývaly již od středověku v každém větším městě a zásobovaly svými produkty nejen nejbližší okolí, ale i obchodní stanice po celém světě. I zde se ovšem poměry poněkud změnily. Počet mistrů není sice příliš vysoký, zájem o jejich produkty však stále narůstá a spolu s tím termíny realizace objednávek. Prozatím se zdá, že ani tlak ze strany dovozců levných, strojově vyráběných produktů tento trend nijak nezmění, právě naopak.

Sedlářství na první pohled vypadá velmi romanticky jako práce naplněná tancujícími prsty s jehlou a nití a příjemnou vůní kůže. Pravda, s kouřem a prachem kovářské výhně se srovnávat příliš nemůže, přesto se rozhodně nejedná o jednoduché řemeslo. Jeho provozovatelé se mu věnují zejména proto, že rádi popustí uzdu své fantazii a vytvářejí výrobky s duší. Žádné velké peníze se jeho prostřednictvím vydělat zkrátka nedají.

Zájem nastupující generace o řemeslo bohužel kopíruje stávající situaci ve společnosti. Obory vyučuje jen málo odborných učilišť a absolventů z nich vychází ještě méně. Podstatné množství se jich navíc časem vydá na jinou dráhu. Doufejme tedy, že se podaří tuto tradici udržet a vychovat alespoň tolik mistrů sedlářů, aby tento krásný a unikátní obor nezanikl.

My jsme se před nedávnou dobou vydali podívat do krásné Štramberku, kde s kůží kouzlí Sedlářka Danka. Připomeňme si její inspirativní příběh.  

Ponořte se do historie nebo vytvořte unikátní styl současnosti

Zajímá vás, čím se vlastně nabídka jednotlivých řemeslníků liší? Není nic jednoduššího než se podívat na jejich internetové stránky nebo katalogy. Ačkoliv valná většina výrobků se nachází v portfoliu všech mistrů, mnozí se pyšní vlastní kolekcí navrženou pro úzký okruh zájemců. Záleží pouze na tom, zda jste se zhlédli v romantické minulosti, nebo jste spíše osobou dneška…

Mnozí sedláři zasvětili celou svou kariéru výrobě oděvů a doplňků pro milovníky středověku či raného novověku. Právě pro tyto dějinné epochy je kůže charakteristická. Tradičně střižené, ručně prošívané boty, dokonale padnoucí kamizola a luxusní rukavice vás rázem promění v typického středověkého velmože. Stačí se jen vyhoupnout do ručně vyrobeného sedla, popadnout koženou uzdu a vydat se na projížďku do okolí. Vždyť komu by podobný návrat v čase neučaroval?

Druhá skupina sedlářů se naopak snaží jít s dobou a nedá dopustit na modernu. Jejich výroba unikátních kožené galanterie, ozdobných předmětů nebo hodinek je natolik známá, že jen málokdo odolá touze mít něco málo z jejich nabídky doma. Kdo by odolal pokušení získat do své sbírky unikátní kousek, který nebude mít nikdo jiný na světě? My rozhodně nikoliv.

Pro Atelier.cz napsal Martin Kolář.